Žila
byla v jednom království za sedmero horami a jednou řekou, kterou
nikdy nikdo neviděl, a jednou písčitou bažinou, ze které si
turisté udělali golfové hřiště, v jednom hustém lese jedna
hnusná princezna, která byla fakt hodně hnusná.
V její zemi
Kráskovké se tudíž bouřilo vůči ní spoustu odporu a nechutě,
byla tlustá, špinavá, ksicht, jak když přejedeš dříve
konzumovaný výrobek, který vyšel z dlouhého procesu nějakého
bezdomoveckého psa, dále trpěla akné, Downovým syndromem a
autismem. Zkrátka fakt hrůza, a její pleška k té hrůze opravdu
moc nepřispívala... mno, posuneme se v příběhu dále...
Princezna Hnusilda, jak jí už po početí jmenovali její rodiče,
neboť se na tu hrůzu nedalo koukat, se nyní ocitala v korunním
sále a hovořila ke svému otci s papírovým pytlíkem přes hlavu: „Otče, proč jsem tak hnusná?
Proč se mi všichni smějí? Proč?!“ Smutně jí klesla hlava a
při posledních slovech i její hlas. Král, moudrý a fešný muž,
s hřívou jak lev, se na ní pohrdavě podíval a začal jí
vypravovat příběh ze své minulosti, ale spěšně dodal, ať si
při poslouchání nechá pytlík na hlavě, jinak nebude moct tento
příběh dopovědět. Nechala si tedy papírový pytlík přes hlavu
a naslouchala otci... „Byla doba, kdy sem do Krásnovského
království přišel drak, hrózně hrozný drak, takový 70-ti metrový punkáč a těch se kdysi každý bál“. „Pověděl, že
buď mu dám svou krásu, nebo mu dám krásu svého prvorozeného
dítěte“. „Nu, a tak jsem se rozhodl v zájmu království
obětovat pro mě to nejdražší“. „Pak se nám narodilo dítě,
no, a bohužel, i když jsme utopili tvého staršího bratra, tak
kletba pokračovala a narodila si se ty“... „bohužel“...
smutně dodal. Princezna přes pytlík nejevila žádný výraz, ale
její hlas zněl fakt hnusně. Prosila a škemrala otce, ať pošle
za drakem někoho, někoho kdo by ho zvládl překecat či draka
zabít. Král již podesáté vyřkl ze svých nalíčených úst
slovo ne. Princezny se to dotklo a zklamaně odešla do svých
komnat. Zahleděla se do zrcadla, to prasklo a ona se rozbrečela.
Když v tom jí napadlo cosi geniálního. Vyšle zprávu v lahvi! No
a tak napsala na vzkaz :
Ty,
jenž držíš tuto zprávu, zabij draka a dostaneš odměnou půl
království a ruku princezny.
Pak
hodila vzkaz do lahve a vyhodila ji z okna. Uslyšela pouze prasknutí
skla a křičení lidí něco o krvi. To už však rozjasněna ani
nevnímala.
Půl roku se vzkazu všichni úspěšně vyhýbali, každý přeci věděl
jak jen je princezna hnusná, tím tedy kdo by jí také mohl chtít, ba
i riskovat svůj život pro něco takového jako je její ruka. Ale
jednoho dne se to vše změnilo! Ke vzkazu se dostal hajný Muzimrsk.
Věčně opilý muž středního věku oděný v zelené, nebo
alespoň tak ho lidé znali. Po nocích to byl však překupník drog
a dealer těch nejlepších kol v celé zemi. Když hajný vzkaz
našel, zapřemýšlel a po chvilce úvah vyšel vstříc
dobrodružství. Potkal babku, ta mu dala jablko. Zastřelil ji, vzal
si další a šel dál... Takhle šel, až dokud nedošel k hoře
Zebrahead, kde jak sám dobře věděl, je punkáčů víc než dost,
a dle zvěstí punkáč byl i drak.
Vyšel nahoru na horu a tam se
pořádně napil medoviny. Když se porozhlédl se po okolí, uviděl
5 metrů velké šupinaté číro. To nemohl být nikdo jiný než
drak! A tak na něj zakřičel: „Draku, ty svině... ty mi dlužíš
za pervitin!“ Šupiny se nadzvedly a hajný uviděl velké,
roztáhlé zorničky. Drak věděl, že je v háji, jelikož ta malá
postava měla pravdu. Drak opravdu dlužil za pervitin, dokonce i za
víc než jen to. Hajný namířil flintou na draka a drak se
vyděsil, pokusil se utéct,jenomže ale zakopl o své křídlo a
svalil se na zem. Hleděl teď do hlíny.. Přišel si jako nicka.
Zvedl hlavu a před ním hajný, s nabitou pistolí mířil na jeho
oko. Drak smutně koukl a pak si uvědomil, že s tím už stejně
nic nenadělá. Začal si namlouvat, že je čas zemřít. Ale v tom
hajný pronesl větu, aby vrátil krásu princezně. Drak se udivil a
pak začal hledat po svých roztrhaných gatích. Našel jakýsi
prášek. Vysál ho nosem a hledal dál... ááá... už to našel.
Neviditelné cosi hodil do vzduchu a prohlásil, že krásu vrátil.
Hajný se na něj usměvavě podíval a vystřelil. Drakovi prolétla
hlavou kulka a klesl k zemi...mrtev. A tak hajný vypil, vyšňupal a
ukradl vše co zbylo po drakovi a vydal se zpět.
Když došel na
královský dvůr začal křičet: „Královstvo, kde se schováváš?
Jdu si pro odměnu! Král vyšel na balkon oděn v atlasové róbě a
s číší vína, ze které pomalu usrkával. „Jakou odměnu?“
Ptal se opilce se zájmem v očích. „No pro půl ruky a
království“, odpověděl hajný. Král o ničem nevěděl a tak
divnou nabídku ještě jakživ neslyšel. Když se napil z číše a
řekl ne, hajnému došla trpělivost, zmáčkl
spoušť a král padl k zemi... mrtev. Princezna Hnusilda rámus
slyšela. Vyšla na balkon, když to vše uviděla, vyjekla a
rozbrečela se, čímž navlhčila papírový pytlík a ten se
rozpadl.. krása byla nepopsatelná. Uviděla se v odrazu krve...
poprvé za život měla radost z toho, jak vypadá. Přiběhla k
hajnému a děkovala převelice moc. Muzimrsk ale začal přemýšlet
o té odměně. Království se hodí, o tom žádná, ale o
princezně se asi budu ještě muset dohodnout s manželkou pomyslel si hajný.
Princezna se teď ale hrozitánsky nahněvala. Hajný jí nevěnoval
pozornost, dokonce ani tu sebemenší. No a tak spustila rýpavý
projev. Hajný na ní zamířil a vystřelil. Princezna padla...
mrtvá. Tu se hajný musel odebrat na záchod. Zaklapla mu dvířka a
pořádně si ulevil...
Nu... a tak v království zavládl chaos,
panika a války. Nikdo se neměl rád, všichni na sebe byli hnusní
a z Krásnovského
království se stala pouze legenda, co se vypravovala na golfovém
hřišti. Tam spadla konev a pohádky byl konec...
Žádné komentáře:
Okomentovat